Manolis Anagnostakis

Manolis AnagnostakisΜανόλης Αναγνωστάκης


Vai a → Pagina iniziale          Poeta precedente→ Ghiannis Ritsos


Manolis Anagnostakis nacque a Salonicco nel 1925. Dopo aver studiato Medicina, si specializzò in radiologia a Vienna. Al termine della guerra civile, fu incarcerato dal 1948 al 1951 per la sua militanza nella sinistra. Nel 1949 fu condannato a morte dal tribunale militare per il ruolo politico svolto nel movimento studentesco dell’università di Salonicco, ma la pena fu poi sospesa.

La sua attività politica e letteraria “militante” proseguì anche al tempo della dittatura.

Ha pubblicato le seguenti raccolte: Stagioni (1945); Stagioni 2 (1948) ; Stagioni 3 (1951); La continuazione (1954); Poesie (1941-’56; includono Parentesi e La continuazione 2); La continuazione 3 (1962); Il bersaglio (1970); Il margine (1979); P.S. (1983).

Ha collaborato con numerose riviste culturali. Di una di queste, “Kritikî”, è stato anche editore e direttore.

Alcune sue poesie sono state messe in musica da Theodorakis negli album Της εξορίας (1973) e Μπαλάντες (1975 – ristampato nel 2004).

È morto ad Atene nel 2005.

 

Poesie scelte

 

Dedica.

Agli innamorati che si sono sposati
Alla casa che è stata costruita
Ai bambini che sono cresciuti
Alle navi che sono approdate
Alla battaglia che è stata vinta
Al prodigo che ha fatto ritorno

À tutto quanto è ormai finito senza speranza,

Ἀφιέρωση

Γιὰ τοὺς ἐρωτευμένους ποὺ παντρεύτηκαν
Γιὰ τὸ σπίτι ποὺ χτίστηκε
Γιὰ τὰ παιδάκια ποὺ μεγάλωσαν
Γιὰ τὰ πλοῖα ποὺ ἄραξαν
Γιὰ τὴ μάχη ποὺ κερδήθηκε
Γιὰ τὸν ἄσωτο ποὺ ἐπέστρεψε

Γιὰ ὅλα ὅσα τέλειωσαν χωρὶς ἐλπίδα πιά.

 

A mio figlio …

A mio figlio non sono mai piaciute le favole

E gli parlavano di Draghi e del cane fedele
Dei viaggi della Bellissima e del lupo cattivo

Ma a mio figlio non sono mai piaciute le favole

Adesso, la sera, mi siedo e gli parlo
Chiamo il cane cane, il lupo lupo, il buio buio
Gli mostro con la mano i cattivi, gli insegno
Nomi come preghiere, gli canto i nostri morti.

Ah, basta ormai! Bisogna dire la verità ai bambini.

Στο παιδί μου…

Στο παιδί μου δεν άρεσαν ποτέ τα παραμύθια

Και του μιλούσανε για Δράκους και για το πιστό σκυλί
Για τα ταξίδια της Πεντάμορφης και για τον άγριο λύκο

Μα στο παιδί δεν άρεσαν ποτέ τα παραμύθια

Τώρα, τα βράδια, κάθομαι και του μιλώ
Λέω το σκύλο σκύλο, το λύκο λύκο, το σκοτάδι σκοτάδι,
Του δείχνω με το χέρι τους κακούς, του μαθαίνω
Ονόματα σαν προσευχές, του τραγουδώ τους νεκρούς μας.

Α, φτάνει πια! Πρέπει να λέμε την αλήθεια στα παιδιά.

 

 

If …

Se — dico se…
Se tutto non fosse capitato così in fretta
La tua espulsione dal ginnasio al V anno,
E in seguito Chaidari, Ais-Stratis, Makrònissos, Itzedin,
Se a 42 anni non ti fossi trovato con l’artrosi vertebrale
Dopo venti anni di prigione,
Radiato due volte, con una sconfessione,
Quando ti isolarono al manicomio
Se tu — oggi contabile in un negozio di alimentari —
Inutile ormai a tutti, come un limone spremuto,
Un caso chiuso, con idee superate da tempo,
Se- dico se…
Con un minimo di buona volontà le cose fossero andate un po’ diversamente
Oppure per una coincidenza fortuita come per tanti e tanti
Condiscepoli, amici, compagni — non voglio dire senza danno alcuno
Ma se…
(Basta. Con queste cose non si scrivono poesie. Non insistere.
Ben altro spirito richiedono per poter piacere, ben altra “transustanziazione”.

Ci siamo lasciati andare al contenutismo.)

If…

Ἂν – λέω ἄν…
ἂν ὅλα δὲ συνέβαιναν τόσο νωρὶς
ἡ ἀποβολή σου ἀπ᾿ τὸ Γυμνάσιο στὴν Ε´ τάξη,
μετὰ Χαϊδάρι, Ἅι-Στράτης, Μακρονήσι, Ἰτζεδίν,
ἂν στὰ 42 σου δὲν ἤσουν μὲ σπονδυλοαθρίτιδα
ὕστερα ἀπὸ τὰ εἴκοσι χρόνια τῆς φυλακῆς
μὲ δυὸ διαγραφὲς στὴν πλάτη σου, μιὰ δήλωση
ἀποκηρύξεως ὅταν σ᾿ ἀπομονῶσαν στὸ Ψυχιατρεῖο
ἂν – σήμερα λογιστὴς σ᾿ ἕνα κατάστημα ἐδωδίμων-
ἄχρηστος πιὰ γιὰ ὅλους, στιμμένο λεμόνι,
ξοφλημένη περίπτωση, μὲ ἰδέες ἀπὸ καιρὸ ξεπερασμένες,
ἂν – λέω ἄν…
μὲ λίγη καλὴ θέληση ἐρχόνταν ὅλα κάπως διαφορετικὰ
ἢ ἀπὸ μία τυχαία σύμπτωση, ὅπως σὲ τόσους καὶ τόσους
συμμαθητές, φίλους, συντρόφους – δὲ λέω ἀβρόχοις ποσὶ
ἀλλὰ ἄν…

(Φτάνει. Μ᾿ αὐτὰ δὲ γράφονται τὰ ποιήματα. Μὴν ἐπιμένεις.
Ἄλλον ἀέρα θέλουν γιὰ ν᾿ ἀρέσουν, ἄλλη «μετουσίωση».

Τὸ παραρίξαμε στὴ θεματογραφία).

 

Epitaffio.

Sei morto — e sei diventato anche tu il brav’uomo,
L’ottima persona; il padre di famiglia, il patriota.
Trentasei corone ti hanno accompagnato, tre discorsi di vicepresidenti,
Sette delibere per gli eccellenti servizi che hai prestato.

Ah, Lorenzo, io sapevo bene che canaglia eri,
Che moneta falsa, una vita intera-nella menzogna
Riposa in pace; non verrò a turbare la tua quiete,
(Io, io una vita intera nel silenzio riscatterò
A caro prezzo e non a quello delle tue misere spoglie.)
Riposa in pace. Siccome in vita sei sempre stato il brav’uomo,
L’ottima persona, il padre di famiglia, il patriota.

Non sarai il primo né l’ultimo.

Ἐπιτύμβιον

Πέθανες- κι ἔγινες καὶ σύ: ὁ καλός,
Ὁ λαμπρὸς ἄνθρωπος, ὁ οἰκογενειάρχης, ὁ πατριώτης.
Τριάντα ἕξη στέφανα σὲ συνοδέψανε, τρεῖς λόγοι ἀντιπροέδρων,
Ἑφτὰ ψηφίσματα γιὰ τὶς ὑπέροχες ὑπηρεσίες ποὺ προσέφερες.

Ἄ, ρὲ Λαυρέντη, ἐγὼ ποὺ μόνο τὄξερα τί κάθαρμα ἤσουν,
Τί κάλπικος παρᾶς, μιὰ ὁλόκληρη ζωὴ μέσα στὸ ψέμα
Κοιμοῦ ἐν εἰρήνῃ, δὲν θὰ ῾ρθῶ τὴν ἡσυχία σου νὰ ταράξω.
(Ἐγώ, μιὰ ὁλόκληρη ζωὴ μὲς στὴ σιωπὴ θὰ τὴν ἐξαγοράσω
Πολὺ ἀκριβὰ κι ὄχι μὲ τίμημα τὸ θλιβερό σου τὸ σαρκίο.)
Κοιμοῦ ἐν εἰρήνῃ. Ὡς ἤσουν πάντα στὴ ζωή: ὁ καλός,
Ὁ λαμπρὸς ἄνθρωπος, ὁ οἰκογενειάρχης, ὁ πατριώτης.

Δὲ θά ῾σαι ὁ πρῶτος οὔτε δὰ κι ὁ τελευταῖος.

 

Apologia di un cittadino osservante delle leggi

Scrivo poesie nei limiti stabiliti dagli uffici responsabili
Che non contengono la parola Libertà, la parola Democrazia

Che non strombazzano: Abbasso i tiranni, oppure: Morte ai traditori
Che evitano accuratamente i cosiddetti fatti scottanti
Scrivo poesie rilassate e comode per tutte le censure
Detesto espressioni trite e ritrite come: corrotti o furfanti o venduti
Scelgo in ogni caso la parola più opportuna
Quella che definiamo “poetica”: rilucente, casta, idealmente bella.

Scrivo poesie che non si rivoltano contro l’ordine costituito.

Απολογία νομοταγούς

Γράφω ποιήματα μέσα στα πλαίσια που ορίζουν οι υπεύθυνες υπηρεσίες
που δεν περιέχουν τη λέξη: Ελευθερία, τη λέξη: Δημοκρατία
δεν φωνασκούν: Κάτω οι τύραννοι ή: θάνατος στους προδότες
που παρακάμπτουν επιμελώς τα λεγόμενα φλέγοντα γεγονότα.
Γράφω ποιήματα άνετα και αναπαυτικά για όλες τις λογοκρισίες
αποστρέφομαι τετριμμένες εκφράσεις όπως: σαπίλα ή καθάρματα ή πουλημένοι.
Εκλέγω σε πάσα περίπτωση την αρμοδιότερη λέξη
αυτή που λέμε “ποιητική” στιλπνή, παρθενική, ιδεατώς ωραία.

Γράφω ποιήματα που δε στρέφονται κατά της καθεστηκυίας τάξεως.

 

Un ladro…

Un ladro
Ecco un altro ladro
“Prendete i ladri”
(A chi davano la caccia? Chi erano i cacciatori?)

Me ne stavo al mio posto immobile
In mezzo a una folla fuori di sé
Tra orribili grida
Nessuno mi sfiorò
E accesi un’altra sigaretta

Era una vicenda estranea per me
Io non avevo paura
Non avevo più nulla da farmi rubare
Non mi temeva nessuno

Non avevo nulla da rubare a loro.

Ένας κλέφτης

Ένας κλέφτης
κι άλλος κλέφτης
“πιάστε τους κλέφτες”
(Ποιους κυνηγούσαν και ποιοι;)

Στεκόμουν στη θέση μου ακίνητος
ανάμεσα στο έξαλλο πλήθος
στις φοβερές κραυγές
κανείς δε μ’ ακούμπησε
Άναψα κι άλλο τσιγάρο.

Ήταν για μένα μια ξένη ιστορία
εγώ δε φοβόμουνα
δεν είχα τίποτα πια να μου κλέψουν
Δε με φοβόταν κανείς
Δεν είχα τίποτα να κλέψω απ’ αυτούς.